Hlídka 69. pěší divize potkala Rusy v Československu!

Úvodem

Ze vzpomínek 1/Lt. William R. Matlach, Company E, 273rd Infantry Regiment

Všichni jste mnohokrát slyšeli o třech hlídkách, které se spojily s Rusy na řece Labi 25. dubna 1945, a to o těch, které vedli poručík Kotzebue, poručík Robertson a o hlídce známé jako „Craigova“ hlídka, kterou vedl poručík Thomas Howard. Ale jen velmi málo z vás slyšelo o hlídce 69. pěší divize, která se spojila s Rusy v Československu, a to 19. června 1945! Již mnoho let jsem se chystal připravit toto vyprávění pro budoucí generace, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostal. Konečně nastal ten čas.

Česká příjmení do země svých předků

Začátkem června 1945 se 2. prapor 273. pluku, podle spojeneckých plánů, stáhl z Trebsenu na řece Muldě do malého města Borna, asi 26 kilometrů jižně od Lipska. Myslím, že rota E se nacházela ve vesnici nedaleko Borny. Jednoho dne mě přišel navštívit Larry Kolarik z roty F, našeho blízkého souseda. Larry byl "poštovním úředníkem" roty F a čistou náhodou byl ženatý s mou sestřenicí Elsie. Řekl mi, že kaplan Nolan Howington a řidič jeho džípu jedou do Československa, a že Larry a jeho kamarád, štábní seržant Fred Scherer (také z roty F) se domluvili, že se ke kaplanovi na cestu připojí. Larry, stejně jako já, byl českého původu a doufal, že navštíví svou tetu, která žila v malém městě asi 24 kilometrů od Plzně. Larry navrhl, abych požádal velitele roty, kapitána Davissona Dunlapa, aby mi půjčil džíp, abych se k nim mohl připojit a případně navštívit některé ze svých příbuzných. V té době jsem byl velitelem střelecké čety v hodnosti nadporučíka, takže jsem měl o něco větší vliv než vojín, ale to nebylo důležité. Řekl jsem Larrymu, že půjčení džípu nepřipadá v úvahu, protože střelecká rota má jen dva džípy, určené k přepravě minometů, kulometů, munice, zásob, k hlídkování a k odvozu velitele roty k velitelství praporu a na jiná pracovní místa, a velitel roty mi v žádném případě nemohl jeden z těch dvou džípů „půjčit“ na třídenní výlet do Československa! Larry trval na tom, abych to zkusil. Oslovil jsem kapitána Dunlapa a řekl mu o kaplanově cestě. Vysvětlil jsem mu, že mám v Československu příbuzné, které bych rád navštívil (sestru mého otce, bratra mé matky a mnoho bratranců a sestřenic) a zda by bylo možné si k tomu půjčit džíp. S překvapivě malým odstupem souhlasil a já jsem svůj džíp měl. Došel jsem k závěru, že buď má neuvěřitelnou důvěru v mé schopnosti a spolehlivost, nebo že je mentálně postižený, nejspíše to druhé. Takže teď jsem měl svůj džíp, ale věřte nebo ne, neuměl jsem řídit! Narodil jsem se a vyrůstal ve velkoměstě, v New Yorku, kde jsem dokázal existovat bez auta, dokud jsem nevstoupil do armády, používal jsem výhradně veřejnou dopravu. (Moje dcera, která žije v New Yorku, má 41 let a stále neumí řídit!) Oslovil jsem jednoho z velitelů družstva, štábního seržanta Williama Alldredge, a zeptal se ho, jestli by nechtěl jet do Československa. Nejdřív na mě zíral, jako bych ho pozval na Měsíc, ale nakonec souhlasil. Zeptal jsem se ho, jestli umí řídit džíp, a on odpověděl: „Nevím – nikdy jsem to nezkoušel!“ Nicméně uměl řídit auto a shodli jsme se, že to musí být v podstatě stejné. Abychom si schválili naši nepřítomnost z 69. pěší divize, šli jsme na velitelství 2. praporu a získali jsme dvě třídenní propustky. Obvykle třídenní propustka je dokument vydávaný, když chcete opustit Camp Shelby a jet na prodloužený víkend do Hattiesburgu. Všimněte si, že tato třídenní propustka mi dala oficiální povolení k cestě z Borny v Německu do Kutné Hory v Československu, do jiné země, a nejen to, ale do země okupované sovětskými vojsky! Kutná Hora je město ležící asi 40 mil východně od Prahy, která se nacházela hluboko v ruské zóně. Ale Rusové byli naši přátelé, takže by neměl být žádný problém! Jak vidíte, propustku podepsal kapitán William T. Boone, praporčík adjutanta, a na zadní straně (na tomto obrázku to není vidět) ji schválil major Fred W. Craig, výkonný důstojník, takže všechno bylo oficiální! Fred Scherer se rozhodl, že se k nám na cestu připojí.

Cesta k demarkační čáře

Ráno 19. června 1945 jsme naložili džípy, do každého přidali dva pětigalonové kanystry benzínu pro případ nouze a vydali se na cestu. První džíp se skládal z kaplana Nolana Howingtona (velitelská rota 273. pěšího pluku), jeho řidiče George Rica (servisní rota 273. pěšího pluku), Larryho Kolarika (rota F 273. pěšího pluku) a Freda Scherera (rota F 273. pěšího pluku). Druhý džíp vezl Billa Alldredge (rota E 273. pěšího pluku) a mě. Zamířili jsme přímo na jih, což byla asi nejkratší cesta do Československa. Po asi hodině jízdy kaplanův džíp píchl pneumatiku a museli jsme zastavit kvůli opravě. Po dokončení oprav jsme pokračovali na jih, až jsme ve Zwickau narazili na naši první ruské stanoviště. V té době měli Sověti jakousi hranici z předsunutých stanovišť, na které měli strážní stanoviště nebo kontrolní stanoviště, ale nám bylo dovoleno pokračovat za tento bod bez odporu. Nakonec jsme dorazili k Hirschen Stand, což v překladu znamená Jelení Skok, a to byla hranice, kterou jsme nesměli překročit. Bylo to malé městečko těsně na česko-německé hranici a obsluhovali ho jak ruští vojáci, tak i česká pohraniční stráž. Po 53 letech se mi paměť místy začíná vytrácet, ale domnívám se, že v tomto okamžiku nám bylo doporučeno vrátit se na sovětské velitelství v Chemnitzu, abychom získali povolení k dalšímu postupu. Věřím, že jsme se s Alldredgeem dobrovolně přihlásili k této cestě a Fred Scherer se k nám připojil. Našli jsme velitelství sovětského okrsku na hlavním náměstí v Chemnitzu - byla to třípatrová budova s dlouhými červenými prapory visícími z horního patra téměř až k zemi. Vešli jsme dovnitř a předložili naši žádost o povolení k cestě do sovětské zóny Československa. Bylo nám řečeno, že budeme muset počkat na rozhodnutí generála. Zatímco jsme čekali, náš džíp přitáhl pozornost značného počtu dětí a několika dospělých. Chemnitz bylo okupováno Rusy a přítomnost Američanů byla relativně vzácná. Po asi dvou hodinách čekání jsme dostali od generála odpověď: "Nyet!" a na zpáteční cestě z Chemnitzu do Jeleního Skoku jsme někde špatně odbočili a v Kraslicích (Grasslitz) jsme se zastavili, abychom se zeptali na cestu do Jeleního Skoku. Kraslice bylo město v Československu blízko hranic a já jsem se česky zeptal několika pohraničníků na cestu a dal jsem se do dlouhé konverzace. Nakonec jsme našli cestu zpět do Jeleního Skoku, znovu se připojili k druhému džípu a strávili noc někde v oblasti. Následující den jsme se s Billem Alldredgem vydali do Plzně, abychom se pokusili získat dokumenty od československé vlády, které by povolily naši cestu přes Československo. Do Plzně jsme se dostali, protože Pattonovy síly se před koncem války dokázaly dostat do Československa do značné vzdálenosti a okupovaly oblast kolem Plzně. Češi neměli s naším cestováním přes Československo žádný problém a vydali nám dokument, který byl vytištěn v češtině, ruštině a angličtině. Nakonec jsme však zjistili, že Rusové tomuto cestovnímu povolení nevěnovali žádnou pozornost. Cestou zpět z Plzně jsme najednou zjistili, že se džíp odmítá pohnout, když zařadíme rychlost, ani vpřed, ani vzad. Všimli jsme si, že džíp má ještě dvě krátké řadicí páky (pro přední náhon a redukci) a začali jsme si s nimi hrát, abychom zjistili, jestli se nám podaří džíp rozhýbat. Nakonec jsme našli kombinaci poloh, která „fungovala“, a tak jsme se znovu rozjeli. Zjistili jsme však, že se pohybujeme rychlostí asi 10 mil za hodinu (16 km/h). Jeli jsme tak asi 16 kilometrů, dokud jsme nenašli pobočku motorových vozidel. Seržant z dílen prohlédl džíp, pohnul některými řadicími pákami a řekl nám, že máme rozbitou zadní nápravu. Řekl, že to nedokáže opravit, ale že by to zvládla obrněná jednotka v Plzni (zřejmě některá z dílen od 8. obrněné divize). Odjeli jsme do Plzně a zjistili, že džíp opět funguje normálně. Zřejmě jsme s Alldredgeem zařadili pohon předních kol, což džípu umožnilo pohyb, ale zároveň jsme zařadili i nízký stupeň na redukci, zároveň i nízký rychlostní stupeň na hlavní převodovce a báli jsme se cokoli měnit. Seržant vyřadil nízký rychlostní stupeň a prozatím jsme byli v pořádku. K dílnám obrněné jednotky v Plzni jsme dorazili kolem 17.00 a já se zeptal velitele, jestli by nám mohl džíp opravit. Řekl, že jelikož je tak pozdě, můžeme se u nich navečeřet a že nás ubytují. Řekl, že pár mechaniků to opraví přes noc. (Co víc si můžete přát? Tohle byl skvělý způsob cestování! A kdykoli jste potřebovali benzín, prostě jste dali vozovému parku prázdný pětigalonový kanystr (20 litrů) a oni vám na oplátku dali plný, férová výměna, žádný problém!) Ten večer nás jeden z našich hostitelů vzal do místní pivnice a my jsme strávili večer pitím plzeňského piva v Plzni! Ráno jsme se nasnídali, džíp byl připravený a poté, co jsem oběma mechanikům dal láhev brandy za jejich námahu, jsme se znovu vydali na cestu, abychom se připojili k druhému džípu. Ostatní se však v této době vzdali čekání na nás a začali se pohybovat sami. Čirou náhodou jsme při jízdě po silnici minuli druhý džíp, který jel opačným směrem. Znovu jsme spojili síly a snažili se najít ruský zátaras, který by nás pustil dál, ale marně. Znovu a znovu nás zastavovali, obvykle malý ruský voják s puškou a bajonetem, asi tak vysoký jako on. Ukazovali jsme mu naše dokumenty, které si prohlížel a pak zavolal seržanta. A seržant zavolal poručíka a poručík zavolal..., dokud někdo neřekl „Nyet“. Odpoledne jsme se rozhodli zkusit najít Larryho tetu, která žila ve vesnici asi 24 kilometrů od Plzně. Naštěstí její vesnice ležela v americké okupované oblasti a Larryho přivítali s mnoha slzami a objetími. Porazila husu a my jsme ji měli k večeři na oslavu naší návštěvy a zůstali jsme na noc. Ráno jsme s Billem Alldredgem nasedli do džípu a vydali se zpět do Borny. Zbytek tohoto vyprávění bude trochu útržkovitý, protože mi události vyprávěl Fred Scherer a já jsem této části výletu nebyl přítomen. Zdá se, že Fred a kaplan Howington se nevzdali proražení vnější skořápky ruské zóny a Fred byl posedlý snahou prorazit až do Maďarska, kde měl příbuzné! Vydali se po cestě na východ a nadále se snažili najít cestu skrz zátarasy. To bylo téměř nemožné, protože během předchozích tří dnů jsme se dokonce snažili zátarasy obejít tím, že jsme jeli džípy míli nebo dvě mimo cesty, ale ani to nefungovalo. Nakonec se džíp č. 1 dostal do oblasti, kde neměl být, a celou skupinu Rusové zatkli. Byli odvezeni do Zwickau a drženi pod dohledem na centrálním náměstí tři dny. Nakonec byli propuštěni; a poté, co se poučili, vyrazili domů. Cestou je však zastavil ruský major jedoucí v civilním vozidle a požadoval jejich cestovní pas nebo vízum. Zdá se však, že osádka prvního džípu nebyla tak dobře vybavena dokumenty jako ta z džípu druhého. Schererova vysvětlení v němčině ruskému majorovi se zvrhla v hádku. Major vytáhl pistoli a začal se k Fredovi Schererovi chovat velmi výhružně. Fred cítil, že je ve vážném nebezpečí. Nicméně se Fredovi podařilo vytáhnout peněženku. Aniž by byl zastřelen, a ukázal majorovi svůj průkaz třídy A z Camp Shelby. To majora uspokojilo a propustil je. Fred tvrdí, že mu jeho průkaz třídy A zachránil život! Od té chvíle jeep č. 1 pokračoval domů bez problémů a bezpečně dorazil do Borny.

Pár slov na závěr

Poslední fotografie článku byla pořízena na setkání ve Schaumburgu v roce 1996. Ukazuje tři z nás, kteří jsme se zúčastnili této „hlídky“: Fred Scherer, George Rico a Bill Matlach. Fredovi Schererovi je nyní 86 let, ale je v přiměřeném zdravotním stavu a v posledních letech se zúčastnil většiny setkání. George Rico má kromě řízení džípu a výměny pneumatik i jiné talenty: v roce 1945 hrál na varhany při náboženských obřadech a kromě toho vykonával jiné služby jako asistent kaplana Howingtona. Je učitelem hudby a na setkání ve Schaumburgu aranžoval čestnou stráž a hrál na klavír na banketu. Bill Alldredge žije v Chattanooga v Tennessee a viděl jsem ho na několika setkáních před pár lety. Larry Kolarik pracoval v reklamním průmyslu, než odešel do důchodu. Zemřel v červenci 1995. Kaplan Howington je v důchodu, ale stále si najde čas na vykonávání bohoslužeb čas od času. Žije v Nashville v Tennessee a Fred mi říkal, že se s kaplanem na setkání v Nashvillu potkal. Také jsem se zúčastnil, ale nevybral jsem dobrý čas a neviděl jsem ho.

Zpracoval: Pavel Olšmíd, 15. 6. 2025

Zdroj:Bulletin of Fighting 69th Infantry Division, Association, Inc. Volume 51, No.3 (May-August 1998)